Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nedonošenec Honzík

20. 3. 2012

První těhotenství

Mé první těhotenství skončilo potratem, přišli jsme o dvojčátka. V té době se mé kamarádce narodila holčička a já byla plná rozporuplných emocí. Chtěla jsem se radovat s kamarádkou, ale zároveň se mi chtělo plakat, proč nám se to zrovna nepovedlo, co jsme udělali špatně. Miminko jsme chtěli moc oba a pro mě každé měsíčky znamenaly falešnou naději.

Opět 2 čárky na testu

Naštěstí velice brzy po potratu se mi na těhotenském testu objevily 2 čárky. Sama jsem tomu nemohla ani uvěřit, ale byly tam. Hned jsem to hlásila příteli, ale přišla ledová sprcha. Těhotenský test nechtěl ani vidět, bál se, aby nepřišlo další zklamání.

Objednala jsem se ke gynekologovi. Sestřička mi nabrala krev a šla jsem k lékaři na UTZ. Bohužel nebylo nic vidět a podle výsledku z krve se mohlo jednat o mimoděložní těhotenství. To se naštěstí nepotvrdilo a já o pár dní viděla tu malou kouzelnou tečku na UTZ.

Velké obavy a hospitalizace

Stále jsem se však nemohla radovat. Moc jsem se bála a tak začalo dlouhé období čekání. Nejdřív, jestli bije srdíčko, pak pomyslná hranice mého potratu, vše jsme zvládli na jedničku a já se pomaličku připravovala na roli mámy. Byla jsem šíleně unavená a těhu nevolnosti mi daly tak zabrat, že jsem skončila v nemocnici kvůli dehydrataci. Naštěstí i to jsme zvládli a tak jsem pomaličku začala chystat výbavičku.

Vážné komplikace

Bylo 30. 9. 2009, když se mi ve 26. týdnu udělalo nevolno, bolelo mě v podbřišku a bříško mi začalo tvrdnout. Dala jsem si teplou koupel, lehla si, usnula, pak se probudila, ale bříško pořád bolelo a tak jsme jeli do porodnice. Po vyšetření mi pan primář sdělil: „Vždyť vy rodíte, máte porodní nález, ve vašem případě se jedná spíš o potrat, uvidíme, co s tím ještě můžeme udělat.“

Pro mě i pro přítele to byl šok. Miminko je ještě moc maličké na to, aby teď přišlo na svět. Sepsali se mnou příjem, napíchli kanylu, dali infuzi proti kontrakcím, injekci na uklidnění a začalo mi dlouhé čekání. Každičká hodina, kdy mé miminko vydrželo se mnou v bříšku, byla jedna malá výhra. Nejdřív to byly hodiny, pak dny, nakonec měsíce. Jednou bylo líp, podruhé zase hůř a já svého maličkého neustále chválila, jak je šikovný, že to se mnou ještě vydržel.

Přišly první propustky a pak definitivní propouštění domů. To jsem končila 32. týden a vypadalo to, že máme vyhráno a z nejhoršího jsme venku.

Předčasný porod

Bohužel přišly další kontrakce, takže jsem se vrátila zpátky do porodnice. Druhý den mi odtekla plodová voda, následovala antibiotika, léky na vyzrání plic miminka a rychlý převoz do porodnice Plzeň Lochotín, kde jsem po 2 dnech strávených na porodním sále porodila dne 15. 11. 2009 svého syna Honzíka.

Vážil 2 150 gramů a měřil 45 cm a měl 2x napevno omotaný pupečník kolem krku. Po porodu se nadechl, ale dechová aktivita byla nedostatečná, a tak mu trošičku museli pomoci. Ihned ho odnesli na JIRP, kde měl veškerou potřebnou péči. 2 hodiny po porodu se byl za Honzíkem podívat tatínek a přinesl mi aspoň fotečky. Řekl mi, že Honzík je veliký šikulka, že potřebuje jen trošičku kyslík, aby se mu lépe dýchalo a nemusel se tolik namáhat.

Moje první návštěva na JIRPu

Druhý den ráno jsem se za ním byla podívat také. Minuty na chodbě, než se otevřely dveře od JIRPu, se mi zdály nekonečné. Jedinou útěchou pro mě byly příběhy nedonošeňátek a jejich fotky, jak byli maličcí a jak je vypiplali. Říkala jsem si, zvládla to i mnohem menší miminka, zvládneme to také.

Pak se otevřely dveře a já mohla vidět prvně svého syna. Bylo to nádherné. I když byl maličký, vedle ostatních miminek vypadal jak macek. Mohla jsem si ho i pohladit, sestřička i lékař mi sdělili veškeré informace ohledně zdravotního stavu. Také jsem dostala 2 malé stříkačky, ať zkusím mému miminku odstříkat pár kapek mlíčka a pak mu je donesu. Jednalo se opravdu jen o pár kapek mlíčka, které jsem ze sebe po 20 minutovém úsilí nějak vyždímala. Přišlo mi to tak líto. Věděla jsem, že můj maličký mlíčko potřebuje a já žádné nemám, jen těch pár kapek. Se slzami v očích jsem to nic nesla na JIRP. Otevřela sestřička a řekla: „Jé, no to je úžasné, vy už nesete mlíčko, hned mu to stříknu do pusinky, ať ochutná, co to má za dobrotu od mámy.“ Díky téhle větě jsem se rozkojila a nevzdala to.

První klokánkování

Ale Honzík nechtěl mlíčko trávit. Měl zavedenou sondičku přes nosánek do žaludku, ale mlíčko ne a ne papat, a tak dostával výživu do žíly. Už se prvně vyčůral, dokonce i vykadil, tak přišla malá úleva.

Třetí den jsem mohla prvně klokánkovat. Bylo to úžasné, když mi sestřička položila ten můj uzlíček na hruď a on, jak uslyšel tlukot mého srdce, tak se zklidnil a snažil se zvednout hlavičku a šilhal očičkama nahoru, aby se podíval, kdo ho to v bříšku nosil. Prvně jsem si ho mohla přebalit a změřit mu teplotu. Měla jsem veliký strach ho vůbec nadzvednout, jak byl maličký, abych mu neublížila.

Stěhování na JIP – konečně spolu

Po týdnu začal Honzík konečně tolerovat mlíčko a pár dní na to se mohl přestěhovat na JIPku a já s ním. Nejdřív jen na pokoj matek, jak já byla šťastná, najednou toho bylo tak moc, co jsem se musela učit.

Přebalování a měření teploty jsem se naučila už na JIRPu, ale na JIPu to už bylo úplně o něčem jiném. Přišlo první vážení, první pokusy o kojení, polohování na bříško. Druhý den na JIPu jsem se přestěhovala i s Honzíkem na jipový rooming a mohli jsme být konečně 24 hodin spolu.

Učila jsem se veškerou péči o Honzíka, hlavně ho nakojit, aby se mohla vytáhnout sondička na výživu, kterou měl v nosánku. Moc nám to nešlo, tak jsme se učili papat ze stříkačky přes prst. Nejdřív baštil 1 ml, pak 2, 5, 10 ml, pak 15 ml, 20, až nakonec 50 ml.

Honzík na monitoru

Hned první noc na JIPu nám začala pípat nanynka. Honzík si dal pauzičku v dýchání a já jsem se z toho nervově zhroutila. Ještě teď mě z toho mrazí. Druhý den místo nanynky dostal monitor dechu a hlídal se více v noci. Když spinkal, tak mu saturace několikrát klesala dolů i k 76%. Mezitím se musel svítit kvůli žloutence a postupně se mu snižovala teplota, až se nakonec přendal z inkubátoru do vyhřívané postýlky. Doktorům se však pořád nelíbilo Honzíkovo bříško. Měl ho pořád moc nafouklé a tak se cvičilo a pomáhalo hadičkou. Bez ní se Honzík neuměl vykakat.

Půjdeme domů?

Pak přišla zpráva, že by Honzík mohl jít druhý den domů. To bylo úžasné. Vážil 2 180 gramů, přibíral a tak se mu ráno po vizitě vypnulo vyhřívání v postýlce. Bohužel Honzík nezvládl udržet teplotu, trošku se podchladil a tak mu večer vyhřívání pan primář zase zapnul. Také bříško bylo nafouklé více než jindy, tak s ním sestřička trošičku zacvičila. Honzík se vykakal, ale ve stolici byla krev, takže mi Honzíka vzali zpátky na JIPku a já zůstala na pokoji sama.

Začínáme znova

V noci Honzíkovi dělali veškerá vyšetření včetně ultrazvuku. A Honzík se po zdravotní stránce zhoršoval. Nechtěl pít ani z prsa ani ze stříkačky, takže jsme se vrátili zpátky k sondičce, neudržel teplotu, stačilo jen chvilkové vyndání z inkubátoru a hned se podchladil, vrátila se mu žloutenka, takže se z nás zase na pár dní stala světluška, a do toho zakázali návštěvy kvůli chřipkám. Primář mu dal přezdívku „velký nedonošený“ a vysvětlil mi, že Honzík je sice veliký, ale má typické problémy nedonošených miminek. Od sestřiček dostal přezdívku „zmrzlina“.

Pobyt na neonatologii jsme si prodloužili o dalších 14 dní, kdy jsme se vším začínali od začátku, ale mnohem pomaleji, aby se nic neuspěchalo a Honzík měl dost času se se vším vyrovnat.

Jdeme domů!

Nakonec nás po měsíci stráveném na neonatologickém JIRPu a JIPu pustili konečně domů s váhou 2 480 gramů a my mohli Vánoce oslavit společně doma.

Další drama

Když bylo Honzíkovi šest měsíců, přestal dýchat a tak jsme skončili v nemocnici ve Strakonicích na JIPu, kde ho monitorovali..

Další těhotenství

Honzíkovi je 1 rok a já jsem znovu těhotná a mám obavy, jak to nakonec dopadne. K tomu se máme ještě stěhovat do většího bytu.