Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vážné komplikace předčasný porod po druhé

20. 3. 2012

Hned na začátku března, přesně 2.3. mi ve večerních hodinách odešla hlenová zátka. Prostě jsem šla na wc a ona odešla. Docela mě to vystrašilo, byla jsem ve 22. týdnu těhotenství a to je opravdu moc brzy. Nejraději bych jela pro jistotu hned do porodnice, jenže přítel byl na noční, a tak jsem byla sama doma. Honzík už spinkal, takže  jsem se rozhodla, že bude nejlepší, když si půjdu lehnout a počkám do rána na přítele, který by mě odvezl do porodnice. Neměla jsem žádné bolesti, byla jsem bez kontrakcí, nešpinila jsem, a tak jsem šla spát. Ráno mě vzbudil přítel a já se cítila nějak divně. Začalo mě pobolívat v podbřišku jako při MS, a tak jsme oblékli prcka a jelo se.

Na příjmu se na mě podívala ultrazvukem paní doktorka, změřila mi čípek, který se ještě o trošku zkrátil, ale byl hraniční. Podívala se na mě zrcadly a zjistila, že to vypadá na počínající zánět. Udělala stěry a přijala mě k hospitalizaci s tím, že to není nic vážného, ale pro jistotu si mě tady na 3 dny nechají. Tašku jsme měla pro jistotu s sebou v autě, takže mi pro ni přítel skočil a já mezitím vyplňovala se sestřičkou veškerou administraci ohledně příjmu. Ubytovala jsem se na pokoji, který jsem měla celý pro sebe - byl pátek a tak se hodně propouštělo. V podstatě se se mnou nic nedělo, jen mi měřili ozvy srdíčka plodu, teplotu a dostala jsem vaginální tobolky na počínající zánět. Pak mi pro jistotu zvýšili dávku magnezia. Měla jsem relativní klid na lůžku, to znamenalo, že jsem měla sice co nejvíce ležet, ale na  jídlo jsem chodila do jídelny a pak jsme mohla na wc a do sprchy. Pořád jsme se uklidňovala, že tam jsem jen pro jistotu, že se v podstatě nic neděje, jen si mě chtějí pohlídat kvůli mé předchozí anamnéze (potrat, předčasný porod). Přítel si od pátku vzal OČR s tím, že pohlídá malého. Normálně by si vzal dovolenou, ale tu si teď  šetří na můj porod, aby mohl být se mnou. Docela mu to i vyhovovalo, na starém bytě bylo spoustu práce, co se musela udělat a čekala na něj.

V sobotu se můj stav mírně zhoršil, začalo mi tvrdnout bříško. První kontrakci jsem nevěnovala moc pozornost, ale když přišla druhá a pak třetí zazvonila jsem si na sestru, ta zavolala na lékaře a ten mě pro jistotu zkontroloval. Výsledek byl alarmující, čípek se mi zkrátil na 22 mm a to už je hodně málo. Okamžitě mi dali hořčík přes infuzi a pak ještě plegomazin injekčně do hýždě - po něm se nesmí 2 hodiny vstávat. Od této chvíle jsem měla už přísný klid na lůžku a mohla maximálně na wc. Byla jsem zoufalá. To přece není možné, aby se to během tak krátké doby zhoršilo. Volala jsem příteli a ten dojel i s Honzíkem. Honzík naštěstí spinkal a tak jsme si mohla s přítelem popovídat. Napadlo nás zavolat léčitelce Gábině, vysvětlili jsme jí problém a ta nám odpověděla, ať se pomodlím a nechám to pánu Bohu, že on se o to postará a možná nám miminko zachová. Večer mě ještě kontrolovala paní doktorka. Naštěstí se nezhoršoval. Zeptala jsem se, co by se dělo, kdyby infuze nezabraly. Odpověděla mi, že bych bohužel musela porodit. V té době by miminko odhadem vážilo kolem 440 gramů a ve 22. týdnu se miminka nezachraňují. Bylo by to vedené jako potrat. V noci se mi zdál děsivý sen, ve kterém jsem prožívala porod nezralého miminka a jeho následnou smrt. No v reálu bych to zažít nechtěla, ten sen mi bohatě stačil. V neděli jsem naštěstí už bolesti neměla, jen občas mi ztvrdlo bříško. Každou kontrakci jsem hlásila sestřičce a ta pak kontaktovala lékaře, který se na mě přišel podívat.

V pondělí byla velká vizita, na které mi zástupce primáře vysvětlil, že můj "uzávěr lahve" prostě nefunguje. Tím myslel děložní hrdlo. Bohužel to prý budu muset  vydržet vleže v nemocnici, aspoň tedy do nějakého rozumného týdne. No vyhlídky nic moc, ale aspoň jsem věděla, na čem jsem. V pondělí mě navštívila kamarádka a vrátila mi 2 knížky, které jsem jí půjčila. Přišla jako na zavolanou. Jedna knížka se jmenovala "Anděl vám žehná". Tuto knížku jsem si koupila den před tím, než mi před rokem Honzík přestal dýchat a hodně mi její andělské příběhy psychicky pomohly. Proto jsem ji brala jako dobré znamení toho, že nakonec bude všechno v pořádku. Tato návštěva byla velice příjemná a já jsem se hezky uvolnila.

V úterý jsem na pokoj dostala spolupacientku. Byla na začátku těhotenství a začala silně krvácet, takže jsme se podporovaly navzájem. Já ani ona jsme nesměly vstávat z postele a u obou hrozil potrat. Hned bylo na pokoji veseleji, mohla jsem si aspoň s někým povídat. V pátek ještě k nám přidali jednu starou bábinku po odstranění  dělohy a celkem jsme na oddělení byly přes víkend jenom 3. S bábinkou byla sranda, ze začátku jsme se ale docela bály, protože neustále chtěla chodit na wc, ale byla slabá a my se obávaly, že cestou sama upadne, takže jsme pro jistotu zazvonily vždy na sestru, která jí pomohla. Na druhý den bábince dali na noc prášek na spaní, ale to nejspíš neměli dělat. Bábinka totiž měla v noci bludy - stále zvonila na sestru a volala, že ji žerou myši..pak to pro změnu byly slepice. V tu noc jsme se vůbec nevyspaly, naštěstí na druhý den dali paní na druhý pokoj a my jsme se mohly konečně obě vyspat. Ve středu jsme obě měly kontrolní ultrazvuk. Já už jsem byla klidnější, hořčík jsem dostávala zase jenom v tabletkách a najednou cervikometrie dopadla na výbornou - čípek nebyl vůbec zkrácený naopak, jednalo se o normální nález. Dodnes si to neumím vysvětlit. Změřil to špatně pan doktor? Byl velice mladý. Nebo mi snad pomohl klid na lůžku? Anebo mi tak pomohla léčitelka Gábina? Každopádně to bylo v pořádku a mně se velmi ulevilo. Hned jsem to volala domů. Byli z toho nadšení. Odpoledne jsem měla další návštěvu, přišla mě navštívit bývalá spolupacientka, která se mnou ležela na pokoji, když jsem ležela na udržení ještě s Honzíkem. Ona měla tehdy před porodem, byla tam se mnou jenom chviličku. Čekala holčičku, ale když se holčička narodila, tak pan doktor prohlásil: "Ale vaše holčička má mezi nožkama něco navíc!" a z Janičky se stal Jakub. Malý Kubík už chodil, měl nádherné vlásky a byl o hodně větší než Honzík. A to i přesto, že Kubík je starší jen o 14 dní. Honzík byl oproti němu ještě miminko. Pověděla jsem jí všechno, co se dělo a pak záhadu s čípkem. Když jsem jí řekla, kdo ten čípek měřil, tak mi odpověděla, že by i věřila tomu, že to ten doktor špatně změřil. Je takový mladý, nezkušený. Nebo mi taky mohla pomoci léčitelka, ale o té se doktorům zmiňovat nemůžu.

Co se dělo mezitím doma

Přítel byl doma s Honzíkem na OČR a postupně třídil věci do krabic. Honzíkovi se to náramně líbilo. Tolik neznámých věcí, které mohl prozkoumat. Pak začal sám demontovat skříně, aby byly připravené na stěhování. Při jedné takové demontáži nedával přítel chvíli pozor, odešel do vedlejší místnosti a Honzík této chvilky bez dozoru  využil a vylezl na opřená dvířka od knihovny, aby se mohl podívat ven otevřeným oknem. Bohužel se postavil zrovinka na skleněnou část výplně dveří od knihovničky.  Naštěstí se mu nic nestalo, ale mohl se docela dost ošklivě pořezat. Mohlo to pod ním prasknout, je to přece jen sklo. Když jsem to slyšela, dostala jsem málem infarkt!

12. března přijela na Šumavu rodina od přítele. Přijeli mu pomoct se stěhováním. Táta od přítele nám koupil levnější kuchyňskou linku, chlapi stěhovali a babička hlídala a uklízela ve starém bytě. Honzíka ale neuhlídala.. V obýváku jsme měli na zdi nalepenou samolepicí tapetu s dětskými obrázky, a jak se strhla, zůstalo lepidlo z  tapety na stěně, takže se to muselo vyčistit toluenem. Ten pak dali na skříň, aby na něj Honzík nedosáhl. Skříň se odstěhovala a toluen se ocitnul na zemi. Samozřejmě ho našel Honzík, kterému se podařilo odšroubovat uzávěr, a celý se toluenem polil. Babička naštěstí zareagovala rychle. Honzíka vysvlékla, rychle ho osprchovala, převlékla, otevřela všechna okna a byla s ním na balkoně na čerstvém vzduchu. Taky se naštěstí nic nestalo, tedy kromě psychického šoku babičky. Bohužel to ale odneslo lino. Jak totiž babička převlékala Honzíka a pak jej sprchovala, tak zapomněla utřít rozlitý toluen a ten vyžral do lina díru. Babička byla z této události celá nešťastná a odmítla dál Honzíka hlídat.

Na druhý den měli Honzíka odvézt na Moravu, protože přítel musel jít pracovat, abychom měli z čeho platit nájem a já byla stále v nemocnici. I kdyby mě třeba pustili, nevědělo by se kdy budu muset do nemocnice zpátky a stejně bych Honzíka nesměla zvedat. Během pobytu rodičů Honzík začal odmítat kočárek a nejraději se procházel sám za ruku. Ušel tak i 200 metrů, ale bál se pustit.

Rodiče 15. března odjeli zpátky na Moravu a vzali si s sebou psa i Honzíka. Přítel tak zůstal doma sám. Starý byt zůstal prázdný a v novém bytě byly poskládané skříně a všechny věci v krabicích a  pytlích různě po bytě - no prostě šílený bordel. Přítel koupil barvu v Tescu, byla levná. Začal bílit byt a připravovat ho na předání, opravil taky dvoje dveře.  Do toho jsem mu zavolala já, že mě možná druhý den pustí domů. Už jsem byla bez bolestí, bez kontrakcí a nález na čípku byl v normě. V pátek mě měla ještě čekat  kontrolní ultrazvuk a podle něho se mělo rozhodnout.

V pátek mě opravdu pustili, a tak jsem zavolala příteli, aby si pro mě dojel. Ultrazvuk dopadl na výbornou, byla jsem ve 24. týdnu a miminko vážilo 440 gramů. V nemocnici také zjistili, že čekáme holčičku. Byla jsem nadšená, holčičku jsem si už dlouho přála – budeme mít páreček. Hned jsme to volali rodičům. Spolupacientku pustili v pátek také. Ještě jsme museli v jídelně počkat na propouštěcí zprávu. Pak si mě přítel odvezl už do nového bytečku. Byl to pro mě velký nezvyk.

Jedeme na Moravu za Honzíkem

O 2 týdny později mě přítel zavezl na Moravu. Jeli jsme v noci a já střídavě seděla na nafukovacím kruhu nebo ležela na zadních sedadlech. Moc se mi stýskalo po Honzíkovi a navíc na Moravě pořád doma někdo byl. Nezůstávala jsem v domečku sama, kdyby se náhodou něco dělo a porodnice byla blízko cca necelých 5 minut autem. 7.4. jsem navštívila gynekologickou ambulanci v Kyjově. Pan doktor byl velice milý, vyšetřil mě a moc se mu nelíbil stav děložního čípku a tak ho pro jistotu změřil ještě ultrazvukem. Vyšly hraniční hodnoty a tak mi nařídil šetřící režim: nezvedat nic těžkého, nesexovat a ležet s nohami nahoru, což jsem dodržovala. Na Moravě jsme také oslavili mé 26. narozeniny. Přítel byl bohužel už zpátky na Šumavě, protože musel chodit do práce. Ale překvapila mě má matka, která dojela i s mladšími brášky. Bylo to docela hezké setkání. Pak mě přijeli navštívit i kamarádky z netu Petra a Alenka s přítelem a svými dětmi. Honzík měl aspoň dětskou společnost a já si mohla s někým pokecat.

Přichází první kontrakce, ale ještě je moc brzy

Bohužel 5. 5. mě začalo pravidelně pobolívat v podbřišku a slabě jsem zakrvácela, takže jsme vzali sbalenou tašku a jelo se do porodnice. Dojeli jsme do porodnice na příjem rodiček, sestřičce jsem řekla, co se děje, natočil se monitor, pak mě lékař vyšetřil a konstatoval, že se mi rozjíždí porod a uvidí, co se s tím dá dělat. Už jsem nesměla chodit, na oddělení mě dovezli na vozíčku, sepsali se mnou příjem, dali mi infuzi na zastavení kontrakcí a pro jistotu, kdyby se porod opravdu i přesto rozjel, 1 dávku kortikoidů na vyzrání plic miminka. Celkem se dávají 4 injekce po 12 ti hodinách. Druhý den ráno mě sestřička vycévkovala, potřebovala sterilní moč na vyšetření, jestli nemám zánět močového měchýře. Také se udělal stěr z pochvy na kultivaci. Dostala jsem druhou infuzi, která kontrakce zastavila a přestala jsem i špinit. Měla jsem přísný klid na lůžku, směla jsem jen na wc a krátce do sprchy s vlažnou vodou. Jídlo mi nosili do postele. Když mi dokapala infuze, tak mi znovu začaly slabé kontrakce, pak to polevilo a já byla bez obtíží. Snížili mi infuze jen na 2x denně. Každý třetí den mi museli přepíchnout kanylu v ruce, abych nedostala zánět žil. Ze začátku to vůbec nebolelo, ale postupem času se mi infuzemi zničily žíly a pak mi napichovali žílu i 6x, a to už jsem zatínala pěsti a ke konci i brečela. Dokonce se mi o tom v noci i zdálo.

Výsledky kultivace byly pořád špatné

Mezitím přišly výsledky z kultivace. Měla jsem slabý zánět, který se musel přeléčit, takže jsem dostala macmicor kapsle na zavádění na 7 dní. Pak následovala další kultivace, ze které vyšly pro změnu kvasinky, takže jsem dostala pro velký úspěch canesten tabletky na zavádění. Po nich další kultivace znovu pozitivní a nasazený macmicor a takhle pořád dokola.

Přichází dvě větší krizové situace

Během hospitalizace jsem měla 2 větší krizové situace. První přišla v sobotu po 14 dnech od začátku hospitalizace. V noci byla bouřka, tak nevím, jestli na to měla vliv. Hlavně se ale malá otočila hlavičkou dolů. Tím otočením podráždila dělohu a ještě hlavičkou hodně naléhala na děložní hrdlo, takže jsem měla kontrakce co 3 minuty. Lékař mě vyšetřil, naordinoval další infuzi s dvojnásobnou dávkou a ještě jsem dostala injekci do zadku. Zvýšili mi víc nohy, aby malá váhou tolik netlačila na děložní hrdlo a lékař mi řekl, že pokud to nezabere, převezou mě do Brna. Sestřička u mě stála, infuzi pustila dle lékaře na 5 minut úplně na plno a ještě mi přidržovala ruku, aby to kapalo co nejrychleji. Přišla okamžitá úleva, pak to zpomalila.

Druhá krizovka přišla cca po měsíci hospitalizace, kdy mi pomaličku začali vysazovat infuze a převádět na tabletky, abych v 35. týdnu mohla jít domů. Nepovedlo se to a museli mi dát znovu infuze, v tu dobu jsem se začala otevírat. Naštěstí infuze a klid na lůžku pomohli a zastavilo se to.

Na druhý pokus mě už na tabletky převedli. Sice jsem měla občas kontrakce, ale slabé a lékařka řekla, že pokud to je pár kontrakcí (maximálně 16 za den), tak to v tomto týdnu už může být.

11. 6. mě chtěli propustit do domácí péče, ale čím blíže se tento den blížil, tím větší strach jsem měla, že mě pustí domů a za 2 dny mě budou mít zpátky s porodem. Svou obavu jsem sdělila primáři a ten mě po zvážení pro jistotu v nemocnici nechal ještě přes víkend. Domů mě propustili 13. 6. v pondělí s tím, že hned ve čtvrtek přijdu do nemocnice zpátky na kontrolu.

Doma mezitím řešili, kde budu spát. Pokoj jsem měla totiž v patře a nechtěli mě pustit do schodů. Naštěstí primář Andělce vysvětlil, že teď už chodit mohu, ale stále se mám šetřit. Tak jsem se domluvila, že do patra budu chodit jen na noc a přes den budu dole polehávat v obýváku nebo si lehnu k Andělce do ložnice přes poledne k Honzíkovi, který tam měl postýlku.

Při kontrole v porodnici mi naměřili vysoký tlak

Hned ve středu mě začalo pobolívat v pravém nadbřišku. Bylo to hodně nepříjemné jako by mě někdo tlačil zevnitř na žebra. Přisoudila jsem tuto bolest k velkému bříšku a vyššímu stupni těhotenství. U Honzíka jsem to neměla, ale ten se narodil ve 33. týdnu a já teď byla ve 35. týdnu, takže jsem tomu nevěnovala pozornost. Druhý den ráno mě zavezli do porodnice na kontrolu na porodní sály. Natočil se mi ukázkový monitor, pak mi sestřička změřila tlak a zeptala se mě, jestli se léčím s vysokým tlakem. Já jí na to dost vyděšeně odpověděla, že ne, tak ho zkusila změřit znovu a pak na druhé ruce naměřila 140/90 hz, to je hraniční tlak u těhotné. Tak mi řekla, ať si na porodním sále na hodinku lehnu, že to můžu mít i z horka a z cesty do porodnice, abych se uklidnila. Po hodince přišla tlak přeměřit znovu. Byl pořád stejný. To už jsem měla slzy v očích a řekla jsem jí, že do nemocnice ležet zpátky nejdu. Sestřička tedy zavolala lékaře, který mě vyšetřil a přeměřil tlak. Ještě si dělal srandu ze sestřičky, že to určitě špatně změřila, ale tlak byl stále stejný. Takže mě čekaly další odběry krve a moče na bílkovinu. Z těch odběrů krve jsem 3x nadšená nebyla. Ruce už tak byly samá modřina, že nebylo kde už jí nabrat. Sestře se to samozřejmě na poprvé nepovedlo tak řekla, že mě nebude zbytečně trápit a zavolala staniční sestru, které se to povedlo hned a za to jsem ji poděkovala. Lékař mě pustil domů s tím, že si zítra zavolám pro výsledky, budu si doma měřit tlak a kdyby mě bolela hlava nebo začaly hodně natékat nohy, mám okamžitě dojet zpátky.

Volala jsem dědovi, aby pro mě přijel. Když mě viděl, ptal se, co se stalo a já mu povídám o tom tlaku a on mě uklidnil, že to ještě není tak moc (léčí se s tlakem). Druhý den jsem volala pro výsledky, které naštěstí byly v pořádku, ale lékař mě chtěl vidět hned v pondělí.

Opět mi stoupl tlak a přidaly se i otoky nohou

Chtěla jsem se objednat ke kadeřnici z vesnice, je tam jen o víkendech, ale v sobotu měla už plno, tak jsem se objednala až na neděli. Bohužel v sobotu po obědě mi nebylo moc dobře, bolelo mě hodně v nadbřišku vpravo pod žebry, bylo to hodně nepříjemné. Šla jsem si proto po obědě lehnout, ale dlouho jsem nevěděla, jak si lehnout. Ta bolest byla už protivná, ale říkala jsem si, že jsem se asi hodně najedla a mám už velké bříško. Taky mě hodně pálila žáha - to jsem vyřešila tabletkou. Na hodinku jsem si zdřímla, ale probudila jsem se s šílenou bolestí hlavy, a když jsem se podívala na nohy, měla jsem je nateklé až ke kolenům. To mě vyděsilo! Když jsem si šla lehnout, nohy jsem nateklé neměla a nějak jsem nemohla uvěřit, že mi natekly takhle vleže, zašla jsem si pro tlakoměr a ten už ukazoval tlak 150/110. Ihned jsem volala dědovi, ať pro mě přijede, že jedeme zpátky do porodnice.

Další hospitalizace

Tam si mě rovnou nechali-přijata pro hypertenzi, bolesti hlavy, otoky a bolest v nadbřišku, ozvy plodu + pohyby cítí, kontrakce neudává, plodová voda zachovalá.  Takže zpátky na oddělení, zase infuze pro změnu na snížení krevního tlaku a pak dopegyt. Tlak se i po dopegytu držel kolem 140/90, navíc v neděli k večeru jsem cítila slabé bolesti jako při měsíčkách, ale bez tvrdnutí. Zrovinka jsem byla na vedlejším pokoji s kamarádkou, která tam ležela taky kvůli tlaku. To ji napadlo mi stopnout čas bolestí a povídá mi: „Soni, neblbni a běž to říct sestře, máš ty bolesti pravidelné co 8 minut“. Chvíli jsme čekaly a interval se zkrátil na co 6 minut, takže jsem se zvedla a s úsměvem šla říci sestře, že nechci strašit, ale mám pravidelné bolesti teď co 6 minut. Ona se hned zeptala, jestli jako při měsíčkách a já, že ano. Tak mě poslala na pokoj a zavolala lékaře, natočil se monitor, na kterém byly ukázkové pravidelné kontrakce. Dostala jsem tedy injekci, ale nezabrala, tak mi naordinoval infuzi zase naplno, zase u mě sestra stála a držela ruku, aby to kapalo co nejrychleji. V tu dobu se mi ještě natáčel monitor a šlo vidět, jak se kopečky zmenšily a já už je nepociťovala.

Primář rozhodl, že pokud se porod rozjede, už mě nechají porodit

Doktor odešel s tím, že pokud to začne znovu, pošle mě na noc na porodní sál, kde si mě už pohlídají. Naštěstí to přešlo a já klidně usnula. Ráno při velké vizitě byl ukázkový monitor bez kontrakcí, všichni byli milí, usmívali se a říkali, že se mi asi po nich hodně stýskalo. 30 minut po velké vizitě mi začaly znovu bolesti jako při měsíčkách, šla jsem za sestřičkou a řekla jí to. Primář rozhodl, že s tím už dělat nic nebude, že pokud se rozjede porod, tak už porodím. Celý den mě pobolívalo v podbřišku. Při obědě se mě lékař ještě ptal, jestli už rodím a já na něho, že kdepak, předpovídám počasí - zrovna se silně rozpršelo. Po obědě mi psala Andělka, že se dnes už nestaví, že toho má hodně. Tak jsem ji napsala, že to je asi poslední den, kdy mě vidí celou, tak jí to nedalo a přijela se na mě podívat. Řekla jsem jí, co se v noci dělo a ona mi znovu nabídla, že by v nejhorším přijela k porodu, abych tam nebyla sama.

Celé odpoledne jsem ležela. V 17:00 volali na večeři rozhlasem. Nevím, jestli jsem se lekla toho zapípání, nebo co se stalo, ale prostě jsem ucítila vlhko jako bych dostala měsíčky nebo silnější výtok. Když jsem se pohnula, tak to bylo jako bych čůrala, tak mi došlo, že mi odtéká plodová voda. Bála jsem se pohnout. Nějak jsem si myslela, že si sednu a v tu chvíli na lůžku porodím. Tak jsem poprosila spolupacientku, aby zazvonila na sestru. Přišla žákyňka, tak jsem jí řekla, že mi odtéká plodová voda. Dali mi vložku, aby mohli provést test, jestli se jedná opravdu o plodovou vodu a zavolali primáře, který měl zrovna službu. Primář mě vyšetřil. Byla jsem otevřená na 2 cm a odtékala mi čirá plodová voda, temešvariho test byl pozitivní.

Převoz na porodní sál

Převezli mě o patro výš na porodní sál, natočili mi znovu monitor. Byly na něm vidět pravidelné kontrakce po pěti minutách. Mezitím jsem se snažila dovolat příteli, který byl bohužel na Šumavě. Telefon mi nezvedal, tak jsem se snažila dovolat aspoň Andělce, která mi to taky nezvedala. Tak jsem si alespoň v mobilu zapnula internet a šla na chat napsat holkám, že mi odtekla plodová voda a že už jsem na porodním sále. Kontrakce byly velmi slabé a zatím jsem byla docela v pohodě a vysmátá. Na vedlejším sále zrovna jedna rodička rodila, takže se mi ani moc nevěnovali. Konečně se mi ozvala Andělka, tak jsem jí sdělila, že už rodíme, že mi odtekla plodová voda. Řekla mi, že jenom uspí Honzu a dojede aspoň na chvíli za mnou. Okamžitě mi volal přítel a držel mi pěsti, aby to bylo ok. A šel na chat, abychom spolu mohli mluvit

Přišla za mnou Andělka

Mezitím se vystřídala směna a přišla do služby úžasná porodní asistentka Gábinka. Neznala jsem ji a zprvu mi přišla odměřená. Po 20té přišla Andělka, sestřička ji moc pustit nechtěla, že k porodu je moc brzy, ale Andělka řekla, že u celého porodu nebude, že chce jít jen na 1. dobu porodní, abych tam nebyla sama, a potom odejde.

Porod se rozbíhal pomalu a tak pan primář začal s vyvoláváním porodu

Porod se nijak moc nerozbíhal, bohužel mi vylítl hodně tlak a dostala jsem horečku, v 20:55 mě vyšetřil primář. Porod nepostupoval - děložní hrdlo na 1 cm a pro 2 prsty vzhledem k vysokému tlaku a horečce řekl, že končíme s přirozeným porodem a budeme vyvolávat. Prostě musel jednat rychle, abych nešla do eklampsie a miminko bylo v pořádku. Sestřička mi nabídla klyzma, které jsem neodmítla, jen jsem si řekla o teplejší vodu. Uvolní kontrakce a miminko má více prostoru k porodu. Poté mě poslala do sprchy s doprovodem - kvůli tlaku. Moc dlouho jsem ve sprše nepobyla, maximálně 5 minut. Horká voda mi nedělala moc
dobře. Po sprše mi napíchli kanylu a dostala jsem infuzi 500 ml glukozy + oxytocin 3 jednotky i. Navíc mi odebrali CRP - jestli v těle nemám zánět. Pro jistotu mi ještě nechali vykapat antibiotika vzhledem k té horečce.

Po oxytocinu kontrakce zesílily a já je musela prodýchávat

Už mi nebylo do smíchu a pomaličku jsem si přála, aby Andělka už odešla a začala jsem ji vyhánět, že ráno vstává brzy do práce, ať se trošku vyspí. Před 23. hodinou nakonec odešla domů. Ve 23:15 mě znovu přišel vyšetřit primář - hrdlo na 0,5 cm pro 2 prsty hlavička vstupuje, nález bez progrese ops+ CTG -fyziologické,CRP 3,5 TK 150/110.Vyexoval mi infuzi a zavedl prostin 1,5 mg cervikálně.

V té chvíli mi došlo, že končí veškerá sranda a jde do tuhého, kontrakce ještě více zesílily a zkrátil se mezi nimi interval co 1 minuta. Nakonec se slily do jedné velké křeče. Ve 23:40 jsem už byla na 3 cm, v 0:15 na 5 cm. To už jsem začala zvracet a brečet, že to hodně bolí. Dostala jsem kyslík a sestřička mě začala hladit po stehně a uklidňovala mě, že ona ví, že to bolí, že ten prostin je hnusný, že dělá křeče dělohy a pak to vnímám jako jednu velkou kontrakci, prostě žádný odpočinek mezi kontrakcemi. Pomohla mi napolohovat se na bok a stočit se do klubíčka, po vyšetření mi sdělila: „No vidíte maminko, už máte polovinu za sebou, už jste na 6 cm.“ A já na ni: „Teprve? Já už si myslela, že budu minimálně na 8 cm a ono nic“. Představa, že jsem teprve v půlce, byla šokující. Nedokázala jsem si představit, že budu v této jedné slité kontrakci další minutu, natož vydržet ještě jednou tolik. Do toho přišla další sestra a divila se, co to tam vyvádím a sestřička ji odpověděla, že jsem dostala prostin. A ta druhá sestřička Martina potvrdila, že prostin je hnusný. V 0:30 jsem měla už jen lem, to znamená otevřená na 10 cm, ucítila jsem silný tlak a nucení k tlačení. Ta síla mě překvapila, docela vyplašená jsem se zeptala, co se děje a sestřička s úsměvem povídá: „To je přece vaše miminko, už chce ven“. Tak jsem odvětila, že to neznám, že u prvního porodu jsem tohle
nezažila. Tak se zasmála, a řekla, že budeme tlačit, jak budu mít nucení. Během tlačení jsem jim ale bolestí nějak odpadla. Najednou jsem je přestala vidět, a slyšela jsem je tak nějak z dálky, až jsem je neslyšela vůbec. Probrala mě až sestra, mírně mě profackovala a přiložila kyslík, to mě trošku vzpamatovalo a já si sáhla na hlavičku miminka. Bylo tam plno vlásků.

Po porodu přišla velká úleva – moje holčička pláče, je v pořádku!

To mi dodalo sil k dalšímu tlačení a najednou miminko vyklouzlo a ihned mi ho sestra položila na bříško. Já pocítila nesmírnou úlevu, do toho přišel k porodu primář a už z chodby povídá, ale my to máme s muzikou. Byla to nádherná holčička, celá od mázku s tmavými vlnitými vlásky, hned začala slabě křičet, dostavila se velká úleva. Přestřihli ji pupečník a v tu chvíli jsem začala brečet štěstím. Ona křičí, je v pořádku!

Bohužel dětská sestra mi ji okamžitě vzala na ošetření do novorozeneckého boxu, který byl na chodbě. Pak mi ji přišla celou zabalenou ukázat a sdělila mi, že váží 2700 g. V tvářičce byla fialovomodrá a sestřička řekla, že maličkou musí odnést do inkubátoru, že je nezralá a potřebuje trošku pomoci. Bylo mi to tak líto, ale přijala jsem to. Přece se jen se holčička narodila o měsíc dříve. Celý porod mi měřili tlak každých 15 minut. Porodní sestra ještě zkontrolovala porodní poranění a řekla primáři, že je to bez poranění. Primář mi pogratuloval k holčičce a odešel.

Mě ještě čekal porod placenty. Šlo to rychle a 5 minut po porodu byla venku a celá, chtěla jsem ji vidět - byla obrovská. Pak jsem vyčerpáním usnula a probudila mě až sestra s tlakoměrem a pak ještě zkontrolovala krvácení a začala mi promačkávat podbřišek, aby z dělohy dostala sraženiny. Intuitivně jsem jí odstrkávala ruku stranou a zatínala svaly. Byla jsem hodně rozbolavělá a vyčerpaná. Sestřička mě znovu uklidňovala, že mi chce pomoci, abych nemusela na revizi. Tohle se opakovalo 3x. Bolelo mě to šíleně.

Druhý den jsem zažila velmi nepříjemný šok

Hned v 6 hodin ráno jsem vstala a letěla se podívat na malou na JIPku. Zeptala jsem se, jestli si mohu malou pohladit. Mohla jsem, ale jen na chvilku. Sotva jsem se jí dotkla, už mi sestra říkala, ať ji zavřu inkubátor. Donesla jsem ji polohovátko tzv. dělohu, na které jsem v noci spala, aby polohovátko bylo cítit mým pachem, ale neumožnili mi ho mé dceři do inkubátoru dát, ale aspoň jí dali polohováko od nich. Požádala jsem o nějakou nádobku na mlíčko, abych jí mohla donést, koukali na mě, jako bych spadla z Marsu a bylo mi zodpovězeno, že laktace nabíhá druhý až třetí den po porodu, ale i přes to jsem si odnesla kelímek na mlíčko. Odpoledne jsem si chtěla malou klokánkovat, což mi nebylo umožněno a nedovolili mi ji ani přebalit, abych na ni nepřenesla nějakou infekci.



Druhý den mi lékařka dovolila si malou na chvilku pochovat, ale já si přála ji klokánkovat. Tak jsem ji 30 minutek klokánkovala. Celou dobu jsem jí zpívala a po tvářích mi tekly slzy. Třetí den ji přendali z inkubátoru do vyhřívané postýlky a vytáhli jí infuzi. Když jsem přišla na JIPku, šíleně jsem se lekla, když jsem viděla prázdný inkubátor. Lékařka mi sdělila, že zkusíme kojit, tak jsem ji  2x nakojila. A konečně ji také viděl i tatínek. Čtvrtý den Katce prudce stoupla žloutenka, tak putovala zpátky do inkubátoru. Já dostala injekci na odchod očistků, ale na ni jsem dostala alergii, takže jsem celý den nemohla za malou. V noci se mi udělalo lépe a tak jsem ve 3 ráno odstříkala mlíčko a zanesla ho na JIPku s tím, jestli mohu vidět malou. Odpovědí mi bylo, že to snad nemyslím vážně tak pozdě v noci. Přes to jsem ji na chvilku viděla.

Stav Katky se zhoršil a mám zakázáno se jí dotýkat

Pátý den ráno při vizitě vidím Katku v inkubátoru celou bledou, bříško nafouklé k prasknutí a se sondou v nose a z ní zelený odpad. Lékařka mi sděluje, že malá je v sepsi a že jí přestala fungovat střeva a naznačovala mi, že za to můžu já, protože jsem je tlačila, abych se o malou mohla starat, hladit ji klokánkovat, kojit ji a tak to všechno uspěchali, aby mi mohli vyhovět. Katka je na tom velice špatně a úplně mi zakázali na ni sahat a otevírat inkubátor. Ptala jsem se, proč na ni nesmím sahat? Protože na ni přenesete infekci a zemře. My pro ni děláme maximum, snažíme se jí zachránit život, naopak vy jí ohrožujete na životě. Argumentuji tím, že ony na ni také sahají a já si ruce desinfikuji. Po 20ti minutovém dohadování sděluji sestře, že já na Katku sahat budu a pokud se jí to nelíbí, tak ji podepíši negativní revers.

Musela jsem podstoupit kyretáž

Mezitím jsme musela na ultrazvuk a na něm lékař rozhodl, že podstoupím kyretáž. Po probuzení jsme o své dceři nic nevěděla, nevěděla jsem, jestli je na živu, jestli ji převezli do Brna a nemohla jsem se ani jít na JIPku zeptat. Po 2 hodinách na pokoji vstávám a
jdu se zeptat na JIP, jak na tom maličká je. Stav byl stejný, nezlepšil se, ale ani nezhoršil.

Rozhodla jsem se podepsat revers, abych se mohla malé dotýkat

V 16:30 podepisuji negativní revers „Maminka informována o vážnosti stavu, o hrozící NEC a nebezpečí z ní vyplívajícím, o nutnosti parenterální výživy, ATB léčby a klidovém režimu dítěte. Přesto trvá na svém přístupu a v zájmu upřednostnění bazální stimulace bez vědomí personálu otvírá inkubátor, stimuluje dítě. Za toto své jednání chce nést svoji odpovědnost“.


Věděla jsem, že to možné je. Přece jsem měla už jednu vlastní zkušenost za sebou. Přece už mám doma jednoho nedonošence a v Plzni se k nám chovali úplně jinak. Honzík netrávil 10 dní po porodu, měl krev ve stolici, celkově se zhoršil. Průběh byl docela podobný, ale nikdo mi nezakazoval na mé děťátko sahat, mohla jsem si ho pochovat, klokánkovat, přebalit, změřit mu teplotu, zvážit... Prostě matka byla zapojena do ošetřovatelské péče o miminko, krmili jsme přes sondu a zde?? Matka je brána jako obtížný hmyz, který by nejraději zahubili a dítě v inkubátoru tak maximálně na koukání jako na nějaké výstavě a opovažte se na něho sáhnout. Takhle jsem se nějak cítila a byl to tak ošklivý pocit.. Každopádně jsem velmi omezila pobyt u inkubátoru a poslušně jsem se jen na Katku koukala. Rvalo mi to srdce, vyletěl mi tlak nahoru tak, že jsem musela dostat injekci a pak infuzi. Natáčeli mi EKG a volali ke mně internistu. Celý den jsem probrečela kolem JIPu jsem nemohla ani projít. Sotva jsem se k němu přiblížila, začala jsem se nekontrolovatelně třepat a musela jsem utéct zpátky na pokoj se vybrečet. Prostě to nešlo.

Rozhovor s primářem řešení nepřinesl

Následující den jsem chtěla mluvit s primářem. Primář si na mě našel čas a mluvila jsem s ním na JIPu vedle inkubátoru. Nebyl to zrovna příjemný rozhovor. Ptala jsem se na to, proč nemohu na Katku sahat, když oni můžou. On na mě začal řvát, že Katka je na kyslíku a pokud chci, aby měla poškozený mozek, tak ať na ni sahám klidně dál. Ale Katka na kyslíku nebyla, kdyby byla na kyslíku, tak jí do toho inkubátoru nelezu. Pak jsem lékařku poprosila, aby Katka dostala alespoň pelíšek. Ona mi řekla, že ho nedostane, protože na ni potřebují dobře vidět.

Chtěla jsem Katku nechat převézt

Po tomto sdělení jsem chtěla nechat převézt Katku do jiného zařízení. Primář mi řekl, že ji převezou, ale jedině na mé vlastní náklady. Pak jsem volala zakladatelce Babyklokánků Ivaně Antalové a ta mě podpořila. To oni porušovali základní práva, ne já. Po ujištění jsem se uklidnila a šla na JIPku. Už jsem se ani neptala, vydesinfikovala jsem si ruce a otevřela inkubátor. Sotva jsem to udělala, začala po mě sestra řvát, co si to dovoluji. Tak jsem jí sdělila, že jsem podepsala negativní revers a že na svou dceru prostě sahat budu. Položila jsem ji svou dlaň na temeno a začala na ni mluvit, že jsem, sní a že ji tam samotnou už nikdy nenechám. Začala jsem jí zpívat a Katka otevřela oči. Večer se začala zlepšovat a i mě bylo mnohem mnohem lépe. Třetí den uznala lékařka, že Katce má přítomnost neškodí, ale naopak prospívá. Čtvrtý den po kyretáži mám v noci zimnici a ráno se probouzím celá zpocená s totálně propoceným lůžkem. Dostala jsem zánět dělohy a tak mi nasadili dvojkombinaci antibiotik a za malou pro změnu nemohu kvůli svému zdravotnímu stavu, což těžce nesu. Po 2 dnech po nasazení ATB jsem bez teplot a jdu se podívat na malou, která vypadá o mnoho lépe, ale nereaguje na okolí. Je jako hadrová panenka.  Začínám na ni mluvit a ona reaguje na můj hlas otevřením očí.

Po 3 týdnech jsme byly obě propuštěny domů

Doma jsem se ale pořád vracela k porodu, k tomu, jak se ke mně dětské sestry a personál chovali. Nic mě netěšilo. Jediná hezká chvilka byla, když jsem kojila Katku. V noci mívám špatné sny. Po porodu jsem 3 měsíce v kuse špinila a měla bolesti v podbřišku jako následek zánětu dělohy.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA